Rubrika: Nezařazené

Pořízené spoluvlastnické podíly jsou účtovány účetní jednotkou zpravidla jako zboží, je tak z důvodu, že jsou pořizovány za účelem dalšího prodeje a sama účetní jednotka je dále nepoužívá, nepronajímá a neprovádí na nich technické zhodnocení (např. stavební úpravy). Bude-li jakákoli podmínka porušena, musí tyto být účtovány jako dlouhodobý hmotný majetek (dále jen ,,DHM“). Uvedu na příkladu, kdy účetní jednotka pořídila rodinný dům s cílem jeho dalšího prodeje. Před prodejem však bylo rozhodnuto o provedení rekonstrukce, která pokud je nad 80tis. korun, je technickým zhodnocením ve smyslu § 33 zákona č. 586/1992 Sb., zákon České národní rady o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ZDP“). Tento rodinný dům, byť je pořízen za účelem dalšího prodeje, podléhá v tuto chvíli zařazení do dlouhodobého majetku, nikoliv do zboží, jak uvádí § 9 odst. 5 vyhlášky č. 500/2002 Sb., a tedy, že ,,Položka „C.I.3.2. Zboží“ obsahuje movité věci a zvířata, nabyté za účelem prodeje… obsahuje též nemovité věci, které účetní jednotka, jejímž předmětem činnosti je nákup a prodej nemovitých věcí, nakupuje za účelem prodeje a sama je nepoužívá, nepronajímá a neprovádí na nich technické zhodnocení.“ V danou chvíli je nemovitá věc zařazena do DHM a provádí se odpisy.

Dále poukážu na příklady od autorů Štekera a Otrusinové (2016), kteří uvádí, účetní jednotka pořídí DHM za 80tis. korun, kdy následující rok provedla na tomto majetku modernizaci za 60tis. První částka představovala limit pro zařazení do DHM a druhá, jež se týkala technického zhodnocení, pouze zvýší původní vstupní cenu na celkovou výši 140tis. Jiná situace by byla, pokud by účetní jednotka pořídila majetek za 30tis. nesplňující limit pro zařazení do DHM, takový by se následně evidoval jako drobný hmotný majetek (za předpokladu, že by jej například účetní jednotka používala, jinak opět účtováno ve zboží) a účtovaný přímo do nákladů. Pokud v dalším roce provede účetní jednotka modernizaci za 80tis. splňující limit pro zařazení do DHM, bude pouze tato částka představovat DHM.

V praxi je možné se setkat i s možností evidence nemovité věci jakožto dlouhodobého finančního majetku, je tomu tak výhradně z důvodu, pokud je tato pořízena pro účely pronájmu nebo za účelem dlouhodobého kapitálového zhodnocení. Jako nevýhodu takového zařazení spatřuji v nemožnosti jeho odpisování, resp. v daňových odpisech. Je tedy závislé na individuálním finančním plánování toho či onoho subjektu. U daňových odpisů mj. platí, že je možné je přerušit a využít v období, které je pro jejich užití efektivnější.

Vztaženo na spoluvlastnické podíly, zde bude prakticky vše, až na výjimky, evidováno ve zboží, je tak zejm. z důvodu, že společnosti, které s tímto aktivem obchodují, podíly drží prakticky do prodeje, příp. do zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, bez toho, aby s nimi jakkoli v průběhu nakládaly, například je pronajímaly, užívaly, prováděly stavební úpravy apod. Pokud se jim však podaří vykoupit zbylé podíly na společné věci, potom je možné z důvodu dalšího nakládání přeřazení do DHM, zrovna tak je v případě, je-li společná věc pronajata a společnosti náleží nájemné dle výše jejího podílu.

Pro DHM v případě spoluvlastnictví platí, že každý spoluvlastník jeho podíl odpisuje samostatně na základě vstupní ceny, což je dáno dle § 29 odst. 5 ZDP, kde se stanoví ,,Vstupní cenou hmotného majetku ve spoluvlastnictví je u spoluvlastníka vstupní cena podle odstavce 1 ve výši hodnoty jeho spoluvlastnického podílu. Hodnota technického zhodnocení provedeného na hmotném majetku ve spoluvlastnictví se u jednotlivých spoluvlastníků určí podle jejich spoluvlastnického podílu.“ Předmětné ustanovení upravuje i technické zhodnocení. Pokud je provedena například rekonstrukce střechy domu, potom se vstupní cena rekonstrukce rozpočítá dle výše podílu a připočítá se k vstupní ceně podílu pro evidenci celkového hodnoty v DHM. Macháček (6.2.2018) uvádí, že pro zařazení do DHM je rozhodující vstupní cena, která se rovná součtu hodnot všech spoluvlastnických podílů na společné věci, nikoliv, že by se zařazení stanovovalo podle vstupní ceny podílu. Je tedy vždy nutné pořizovací cenu vynásobit počtem podílů pro zjištění, zdali má do být DHM zařazeno.

Zákon č. 170/2017 Sb. (účinný od 1.7.2017) zařadil nové ustanovení § 30c do ZDP, čímž sjednotil doposud rozporuplné postupy jednotlivých účetních jednotek, kdy postavil najisto, že nabytím spoluvlastnického podílu na témže majetku se tyto slučují, což znamená, že původní vstupní cena se navýší o cenu dalšího podílu a účetní jednotka pokračuje v odpisování nové zvýšené ceny s tím, že v účetní jednotce je zachován způsob odpisování ve smyslu § 30 odst. 2 ZDP. Je-li předmětem nákupu obchodní závod dle ust. § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,NOZ“) obsahující podíl na nemovité věci, na které již účetní jednotka podíl vlastní, navýší se při odpisování dosavadní zůstatková cena o zůstatkovou cenu nabytého majetku. Stejně tak je tomu u přeměn obchodních společností podle zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,PřemZ“). Je-li podíl kupříkladu předmětem daru, nelze jej odpisovat.

Prohlášení o majetku je institut, který lze nalézt v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,OSŘ“) a zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ“). Podstata tohoto institutu tkví v tom, že pokud již nastaly jeho následky (účinnost) vůči povinnému, tak od tohoto okamžiku jsou veškeré úkony povinného týkající se nakládání s jeho majetkem vůči věřiteli (oprávněnému) neúčinné, což znamená, že se oprávněný může následně domáhat uspokojení své pohledávky z majetku nabyvatele, který na něj byl neúčinným právním jednáním převeden s tím, že oprávněný již vůči nabyvateli nepotřebuje žádné další rozhodnutí. Na nabyvatele tak přešla na základě neúčinných právních jednání povinnost uspokojit pohledávku oprávněného. Skutečnost, že vůči povinnému nastaly účinky prohlášení o majetku, se nemá druhá strana při kontraktaci prakticky jak dozvědět, jelikož se nikde kupříkladu poznámkou ve smyslu ust. § 22 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,Katz“) neuvádí, jako je tomu v případě jiných skutečností, např. u vyrozumění o zahájení exekuce, jež je evidována po uplynutí 30denní lhůty viz § 125 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,EŘ“) v Centrálním registru exekucí, tak současně dle § 44 odst. 1 EŘ v katastru nemovitostí. Z mého pohledu tímto zákonodárci pro zvýšení dobytnosti pohledávek přenesli nadmíru velká rizika na stranu dobrověrného nabyvatele. 

Zákonnou úpravu prohlášení o majetku je možné nalézt počínaje ust. § 260a odst. 1 OSŘ, jež stanoví ,,Kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku.“ K tomuto však soud přistoupí pouze tehdy, připojí-li oprávněný listiny, které dokládají, že jeho pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu vymožena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu. Zákon tedy zakotvuje požadavky, které musí být pro podání návrhu splněny. Pomocí soudu je třeba rozumět jednak skutečnost, kdy na žádost oprávněného se soud dotáže povinného, zdali a od jakého subjektu pobírá mzdu nebo jiný příjem, popř. na peněžní ústav včetně bankovního účtu. Neodpoví-li povinný nejpozději do týdne od doručení, nebo uvede-li nesprávné informace, soud přistoupí k uložení pořádkové pokuty. Anebo skutečnost vymezenou ustanovením § 513 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ZŘS“), jejíž předmětem je vymáhání výživného pro nezletilé dítě. K požadavkům pro podání návrhu uvádí Jirsa a další (2024) následující ,,Prvním je situace, kdy oprávněný podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky (či jiné exekuce), avšak tímto způsobem se ji nepodaří v plném rozsahu uspokojit. Stejně tak může být splněn v případě, kdy se oprávněný obrátí na soud s návrhem na poskytnutí pomoci podle § 260 odst. 2, avšak ani tímto postupem se nepodaří zjistit, zda a u kterého peněžního ústavu má povinný účty a jaká jsou jejich čísla. Naproti tomu podmínku nelze považovat za splněnou v případě, kdy oprávněný společně s návrhem předloží pouze potvrzení několika málo bank o tom, že nevedou účet povinného.“, čímž je třeba rozumět zejména případy, kdy výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu nebylo dosaženo vymožení celkové pohledávky z důvodu nižšího prvním zůstatku, anebo je důvodem například nečinnost ze strany povinného, je-li soudem dle § 260 odst. 1 OSŘ dotázán. Dojde-li ke splnění shora uvedených obligatorních požadavků, potom ve smyslu ust. § 260h OSŘ doručením předvolání nastávají vůči povinnému právní účinky, kdy právní jednání povinného, jež by bylo učiněno po doručení předvolání, je vůči oprávněnému neúčinné. K využití tohoto institutu oprávněným podle OSŘ ještě podotýkám, že návrh na prohlášení majetku je spojen se soudním poplatkem ve výši 1.000 Kč (viz položka 25 vymezená v příloze k zákonu č. 549/1991 Sb.).

Daňový řád upravuje prohlášení o majetku v ustanovení § 180, kdy v prvním odstavci mj. stanoví, že ,,Nebyl-li nebo nemohl-li být vymáhaný nedoplatek uhrazen daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, má na výzvu správce daně dlužník povinnost podat ve stanovené lhůtě prohlášení o majetku. Lhůta pro podání prohlášení o majetku nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy.“ Podle šestého odstavce téhož ustanovení je dáno, že byla-li doručena dlužníku výzva k podání prohlášení o majetku, jsou následná právní jednání po okamžiku doručení vůči správci daně, tak i dalším třetím osobám, které mají za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, neúčinná. Autor Rozehnal k neúčinnosti uvádí (2024) ,,Neúčinnost se v praxi projevuje tak, že správce daně může exekučně postihnout majetek i v držení jiné osoby.“ K tomuto institutu je tedy přistupováno v případě, pokud není dosaženo vymožení nedoplatku daňovou exekucí přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb z důvodu nedostačující výše zůstatku na bankovním účtu, anebo pro samotnou neexistenci bankovního účtu. Zjistí-li správce daně lustrací dlužníka s odkazem na § 57 odst. 3 DŘ, že tento nemá bankovní účet, tak ani nedohledá jiný majetek, zcela nepochybně k zaslání výzvy k podání prohlášení o majetku přistoupí. Lze se domnívat, že stejně tak bude správce daně činit, i když jiný majetek u dlužníka lustrací dohledá, zejm. z důvodných obav, že se dlužník bude svého majetku záměrně zbavovat, byť nalezením jiného majetku mohl správce daně zahájit daňovou exekuci odlišným způsobem viz § 178 odst. 5 DŘ.

S prohlášením o majetku je možné se setkat v daňovém řádu i v souvislosti se zajišťovacími příkazy, které se vydávají dle § 167 odst. 1 DŘ v případě, je-li důvodná obava, že daň, jejíž splatnost již nastala a dosud neuplynula, anebo daň, která nebyla ještě stanovena, bude obtížně vymahatelná, nebo dokonce nedobytná. Důvodová zpráva uvádí ,,…důvody, které vedly správce daně k vydání zajišťovacího příkazu, by měly být v tomto zajišťovacím příkazu uvedeny v odůvodnění.“ Zajišťovací příkazy obsahují vyčíslení částky (jistoty) a mají zpravidla splatnost 3 pracovní dny od doručení, poté jsou vykonatelnými. Pokud však hrozí nebezpečí z prodlení, jsou vykonatelné v okamžiku doručení. Vykonatelný zajišťovací příkaz je dle § 176 odst. 1 písm. c) DŘ exekučním titulem. U vykonatelných zajišťovacích příkazů může správce daně podle § 167 odst. 5 DŘ po udělení souhlasu dlužníka jej vyzvat k podání prohlášení o majetku, a to i v momentě, kdy může být daná částka vymožena prostřednictvím daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. Předpokládám, že dlužník takto správci daně přivolí zejména v případech, kdy finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu je nucen využít v rámci provozní činnosti a namísto okamžité úhrady jistoty bude pro něj tento postup v daný okamžik přívětivější. Je zde nicméně předpoklad dalších aktiv v dostatečné výši. 

Pro přehled rizik, které mohou v kontextu s nabytím nemovité věci nastat, uvedu názorný příklad. Dochází-li k uzavření kupní smlouvy s podnikající osobou, která má dluh na dani, pak mohlo být z její strany učiněno prohlášení o majetku. Toto prohlášení nezpůsobuje omezení podnikající osoby nakládat s majetkem, podnikající osoba tak kupní smlouvu uzavře, následně i dojde k zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Nicméně tím, že bylo učiněno prohlášení o majetku a nepodaří-li se finančnímu úřadu úhrady předmětné daně domoci, potom zahájí daňovou exekuci na majetek, který na nabyvatele neúčinným právním jednáním přešel. Takto může být, samozřejmě, nejen pro dluh na dani vedený u finančního úřadu, ale správcem daně může být i celní úřad, jakožto obecný správce daně, který vymáhá například pokutu, kterou podnikající osoba obdržela od České obchodní inspekce.